Česká televize uvedla ve sváteční den kdysi velmi známé televizní ztvárnění Zeyerova Radúze a Mahuleny s hudbou Josefa Suka. Po čase opět na obrazovce ožíval onen mytický příběh vypodobněný nanejvýš básnickou řečí a kongeniálně povýšený symfonickou Sukovou hudbou na vrcholné umělecké dílo. K zážitku samozřejmě přispívaly skvělé herecké výkony i scénáristovo a režisérovo uchopení.
Jsem již bohužel pamětník a tak vzpomínám, jak jsem jako vypomáhající varhaník při svatebních obřadech v obřadní síni na radnici na Staroměstském náměstí v Praze musel svého času – po té co byla zmiňovaná inscenace uvedena v premiéře v televizi - neustále k obřadům na přání svatebčanů hrát Sukovo O věrném milování Radúze a Mahuleny ze scénické hudby k Zeyerově hře. Lidé se dojímali věrnou láskou této dvojice a chtěli touto hudbou v jejich vědomí asociativně spojenou s celoživotní věrnou láskou, která vydrží všechna úskalí, mít doprovozen významný okamžik svého života. I když televize tenkrát nenabízela zdaleka tolik možností jako dnes, bylo zřejmé, jak Radúz zapůsobil na široký okruh lidí.
Je nanejvýš chvályhodné, že tuto umělecky vrcholnou inscenaci znovu v televizi uvedli. Jak se však změnila doba! Anonce provázející vysílání Radúze (odsunutého z kdysi premiérového hlavního vysílacího času na v podstatě okrajový čas na okruhu určeném pro takzvaně náročného diváka) upozorňovala, ba varovala: Pozor! Není to snadné! Budete muset být pozorní! Až omluvně byl divák připravován na to, že uslyší stylizovanou básnickou řeč s řadou hlubokých, myšlenkami oplývajících monologů, že slovo bude doprovázeno závažnou symfonickou hudbou, že uvidí neběžné záběry poukazující na klasická výtvarná díl