Velký úspěch Juraje Filase v německé Fuldě.
"Ovace po velkolepém hudebním zážitku tohoto sobotního večera v Dómu ve Fuldě nebraly konce. Potlesk cca tisíce návštěvníků po světové premiéře Requiem "Oratio spei" od českého skladatele Juraje Filase trvala dobře 10 minut." Tak začíná kritika na provedení Filasovy kompozice v místních novinách. Sám skladatel v jednom z četných rozhovorů následujících premiéru prohlásil, že datum premiéry Requiem je pro něj prozatím nejdůležitější den v jeho životě.
Záznamová technika umožňuje vyslechnout skladbu i těm, kteří nebyli koncertu ve Fuldě 4.listopadu 2006 přítomni a udělat si představu o nově zvěřejněném Filasově díle.
Jeho Requiem plně zapadá do dosavadní linie jeho kompozic svou emocionalitou, silným, dnes zcela nevídaným, melodickým nábojem a dokonalým profesionálním zvládnutím všech složek kompozičního uměn
Kompozice má být provedena na Pražských premiérách v březnu 2007. Bude velmi zajímavé pozorovat, jak dílo vyzní ve srovnání s ostatními příspěvky z oblasti takzvané soudobé hudby. Filasova hudba se totiž značně v mnohém odlišuje od soudobé produkce. Staví – jak bylo již řečeno - na zřetelné melodice, na zcela čitelném, poměrně jednoduchém, harmonickém vývoji, její celkový obraz nezapře velké vzory hudby druhé poloviny 19. století. Lze si už předem velmi dobře představit mnohá zdvižená obočí, mnohé kritické úsudky, ba mnohé úsměšky nad stylem Filasovy hudby z úst některých takzvaných znalců soudobé hudby: " trapný romantismus, epigonské dílo".
Jak se ale tyto názory srovnají s oním desetiminutovým potleskem ve Fuldě, s těmi nadšenými články místního tisku? Tento rozpor je ve své podstatě signifikantní pro postavení soudobé tvorby v oblasti vážné hudby a její reflexi publikem a takzvanou odbornou veřejností. V oněch odborných kruzích reprezentovaných hlavně hudebními kritiky a částí skladatelů a zcela nevelkou skupinou jejich přívrženců se totiž ustálil názor, že jediný správný kompoziční styl je takový, který stojí na "špici" vývoje charakterizovaného linií 2. vídeňská škola, Darmstadští, a poté vějíř možností: polská škola, ligetiovské obraty, minimalismus, případně pärtovské ohlasy, pařížská spektrální škola, etno vlivy, různé kombinace toho všeho, atd. Že existují stále více hraní a hlavně do koncertní praxe zapadnuvší Poulenc, Šostakovič, Britten, v české hudbě namátkou Eben, Lukáš, Mácha, apod. je jaksi mimo zájem a obzor těchto příslušníků odborné veřejnosti. Jenže tito autoři existují a jsou přijímáni interprety i veřejností kladně.
Kritizovat lze cokoliv, zvláště v dnešní době, kdy jsou zcela nejasná hodnotová kritéria. Skutečnost nevídaného úspěchu soudobého skladatele, které se přihodila Juraji Filasovi při premiéře jeho Requiem ve Fuldě by měla mnohé přivést k zamyšlení. Zde je pár otázek k takovémuto zamyšlení: Je takové publikum, které bylo ve Fuldě, hodné zatracení jen proto, že se mu Filasova líbila, že se s ní ztotožnilo a že jí považovalo za umělecký zážitek? Je opravdu publikum zatracení hodné proto, že má rádo čitelnou, nebojme se říci krásnou, melodii oděnou do srozumitelného hávu? (Tak by to totiž někteří viděli.) Jsou interpreti opravdu tak nepoučení (jak by opět někteří tvrdili), že je jejich chybou, když takovouto hudbu rádi hrají, když jí věří a přijmou jí "do svého srdce"? Když si při ní přes všechnu její intepretační náročnost takzvanězamuzicírují? Není tak trochu ostuda české mediální scény, že premiéru ve Fuldě zcela pomine? To je takovýchto premiér českých skladatelů v cizině tak mnoho? Není už na čase přestat s mýty v českých luzích a hájích hlavně kritiky šířenými, že na západ od Rozvadova je přijímána v oblasti soudobé hudby jen hudba takzvaně avantgardní? A konečně: není na čase uznat, že dnes vedle sebe žijí nejrůznější proudy umění, a že i skladatel typu Juraje Filase může velice moc umět a může znamenat pro mnohé zájemce o hudbu uměleckou autoritu prvého řádu? A že takováto kompozice může být pozitivním přínosem pro českou hudbu?
Otomar Kvěch